Pastorační středisko

Ani ve stavu nouze nejsme sami

Máte pocit, že tak dlouhý čas bez přímé účasti na mši svaté nevydržíte? Anebo příliš přemýšlíte, jestli je duchovní přijímání je možné? Pak doufám, že vám toto zamyšlení pomůže a povzbudí vás.
Datum konání akce
18. 3. - 27. 3. 2020

Až moc dobře jsme během první poloviny března poznali, jak nic není stejné a ze dne na den se nám může život obrátit naruby. Koronavirus nás ze škol, z volného prostranství, z nákupních center, z hospod atd. zahnal do bezpečí domova, a to nejen proto, že zachováváme nařízení vlády, ale i kvůli zodpovědnosti, kterou jsme cítili k sobě a ke svému okolí nebo také kvůli strachu.

Možná ten vnitřní rozpor cítí vícero z vás - rádi byste šli, jeli za někým na návštěvu, nebo třeba i někomu pomoci, ale raději zůstáváte doma, abyste nevydávali pohoršení. A když přeci jen procházítei městem, tak si říkáte, jestli jsou tři hodiny, nebo už třeba šest večer (zvlášť, když bylo pošmourné odpoledne). Ano, nikde nikdo a téměř všechno je zavřené. Chápete, že to tak musí být, a říkáte si, však ono to rychle uteče a zase budou děti chodit do školy, lidé volně do práce a ulice ožijí. Mezitím ale máme víc času na sebe, na své rodiny, na své koníčky, na to, co jste dlouho odkládali v domácnosti a také na Boha.

Zavřely se však i kostely a nemůžeme se scházet na mše svaté ani na jiné pobožnosti. Byl to tak trochu šok, když jsem si uvědomila, kdovíjak dlouho nebudeme moct jít na mši svatou a první naše reakce s kolegyněmi v práci byla: „A to vyjde i přes Velikonoce?“ Už první neděli ve stavu nouze jsem sice otevřela kostel, ale „na mši svatou“ jsem jela k našim. Společně jsme se pak dívali v obývacím pokoji na televizi Noe. V podstatě mohu každou neděli být na mši svaté, ať už v našem kostele nebo někde jinde. Dosud jsem se příliš nezamýšlela nad tím, jaké to mají lidé, kteří už do kostela chodit nemohou, a přesto chtějí být na mši svaté. Ale už to vím, pustí si televizi, nebo si zapnou rádio Proglas. Ne, že bych tohle nevěděla, ale přiznám se, že jsem se o to víc nezajímala, jaké to pro ty lidi je. Ale už i já vím, že Pán Ježíš je přítomný i při sledování mše svaté v televizi, tak jako všude jinde. Těžko se to dá popsat, ale Ježíš nám sám slíbil: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. “ Mt 28,20 Nemůžeme tak sice fyzicky přijmout Ježíšovo Tělo v oltářní svátosti, ale můžeme přijímat duchovně.

Slavíme-li eucharistii (mši svatou) a přijímáme-li Tělo a Krev Páně, nepřijímáme něco, nýbrž Někoho – přichází k nám sám Pán, Ježíš Kristus ukřižovaný a zmrtvýchvstalý. On je živý. Vzkříšený Pán přicházel k apoštolům skrytým za zavřenými dveřmi, jak nás o tom ujišťují velikonoční evangelia. On zná způsoby, jak se s námi setkat přes naši fyzickou nemožnost. On zná cesty, kudy za námi přijít navzdory všem zamčeným dveřím. Zmrtvýchvstalý Kristus je také přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak to slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ V tradici církve najdeme takzvané „duchovní přijímání“, inspirované vírou a milující touhou po uskutečnění a trvalém růstu trvalé jednoty s Kristem v jeho Duchu. Duchovní přijímání je modlitba, ke které jsou zváni všichni, kdo z jakýchkoli důvodů nemohou přijmout Krista pod způsobem chleba a vína. Je výrazem touhy po setkání s živým Pánem, prosbou, kterou dobrý Bůh slyší a vyslyší. V této modlitbě jsme spojeni s církví, která volá: „Maranatha! Přijď, Pane Ježíši!“ (s využitím zdroje: www.cirkev.cz) Vím také, že jsem s ostatními spojená v modlitbě každý den, snad víc než jindy. Nynější doba nám to usnadňuje tím, že nám nabízí skrze média mnoho možností propojení s ostatními.

Na začátku postní doby si někteří dávali svá předsevzetí, a nikoho z nás nenapadlo, jak to bude za pár týdnů jiné, a že se budeme cvičit v sebekázni jinak, než jsme si představovali. Vede nás to také k zamýšlení nad tím, že člověk, zvlášť v dnešní době, dokáže opravdu mnoho věcí. Dalo by se skoro někdy říct, že věříme v člověka. Ale kéž nás tato doba koronaviru přivede k tomu Nejvyššímu, který má vše ve svých rukou a který pro nás žil, zemřel a vstal z mrtvých, abychom mohli jeho lásku zažívat i ve svém životě a po své smrti hledět na Ježíše tváří v tvář. Nevíme, jaká situace bude v době Velikonoc, ale přeji nám všem prožívanou opravdovou radost, i když budeme třeba ještě dlouho zavření ve svých domovech.

Iva Hojková

Máte nějaké dotazy? Kontaktujte nás.