Světlu děkuji

Přemýšlím, co Vám napsat ještě jiného než skromné DĚKUJI!

Děkji za možnost s Vámi pobýt v neděli v kostele na Světlo se šíří světem. Sice jsem přes slzy okolo sebe téměř nic neviděla ani neslyšela, ale o to víc cítila. Nebyla jsem vychována ve víře v Boha, neumím se modlit podle "církevních pravidel", ale díky lidem, které potkávám, nejsem už nevěřící. Za to děkuji. Za možnost si myslet, že můj milovaný synáček není na druhé straně sám! Bdí nad ním Bůh, je s ním můj tatínek, můj 21 letý strýček, maminka jeho táty, nedávno přibyla i moje zlatá babička. Nevím proč jsem místo pocitu, že já nejsem na světě se svým ukrutným žalem, smutkem a bolestí sama, cítila spíš to, že Tomík není sám. Nechci, aby byl sám!! To už byl dost za života. V kostele jsem měla pocit, že ho zase držím za ruku, že ho hladím po vlasech. Když jsem letmo a mlhavě viděla ostatní fotky, blesklo mi hlavou s jakými úžasnými lidmi se teď může kamarádit.  

Byla jsem v kostele Obětování Panny Marie poprvé v životě. Nevím, jak je krásný, viděla jsem jen tmu a svého syna. Slyšela jsem teskné varhany a na konci jediné slovo. Slovo "naděje". 

Mám tedy naději, že až splním to, co mám, obejmu zase svoje drahocenné štěstí, svého Tomáška. 

Díky, že jste na mě tu naději přenesli.

Martina